DVAKRÁT Z (MEZI)VÁLEČNÉHO ČESKOSLOVENSKA
Vojtěch Voska : Svět a divadlo, 01. 01. 2025
(druhá část souborné recenze inscenací WANDERVOGEL V ALFREDU VE DVOŘE A NA SMRT V DIVADLE D21)
Mise: Ružomberok
Dramatizace předních děl české i světové literatury je disciplína, kterou mají ve vinohradském Divadle D21 takříkajíc osahanou. Režijní rukopis Jakuba Šmída (uměleckého šéfa souboru v letech 2017–2023) se vyznačoval smyslem pro atraktivní nadsázku a zároveň věrností k předloze, což dobře odpovídalo potřebám teenagerského publika tvořícího nemalou část návštěvnictva divadla. Nerad bych ale vzbudil dojem, že Šmíd byl strojem na popíkové převyprávění titulů povinné četby pro školáky a školačky. Jeho inscenace lákaly divákovu vstřícností a přitažlivostí pro věkově poměrně pestré publikum.
Adaptace dvoudílného románu Jozefa Kariky Na smrt v režii Adama Steinbauera se na repertoáru ocitá s pěti dalšími dramatizacemi „dospěláckých“ titulů. Kromě Čapkovy Války s mloky to je Dostojevského Zločin a trest ve Šmídově režii, Kafkova Amerika v pojetí Ondřeje Štefaňáka a ještě Fuksův Spalovač mrtvol a Vianova Pěna dní, opět pod Šmídovým režijním vedením. Štefaňákova inscenace ze „šmídovského“ schématu logicky poněkud vybočuje. Ve srovnání s počiny bývalého uměleckého šéfa D21, jejichž typická nadsázka byla vlastně dodržena i v tomto případě, totiž hostující režisér překvapil skutečně ráznou brutalitou, kterou do své inscenace vetknul a jejíž výboje zasáhly až do publika. Aby snad nebyla trápena jen hlavní postava Karla Rossmanna, neúspěšně se potýkající s drsnými americkými reáliemi, dochází v jednu chvíli k zapojení „dobrovolníka“ z obecenstva, který je coby bitý postaven na jeviště a nesnesitelně dlouho prostě ponechán sám svému osudu. Nová Steinbauerova inscenace si ku prospěchu věci bere z obou pólů – šmídovský nevybíravě drsný i šmídovsky zábavně hravý.
Karikův román na téměř sedmi stech stránkách vypráví spletitý děj rozprostřený do sedmnácti let, mezi roky 1928 a 1945. V meziválečném Růžomberku žili dva kamarádi – Němec Karel Schmidt a Žid Viktor Hiler. Když jednou jejich společnou kamarádku Sáru obtěžoval místní policista Anton Gries, Karel s Viktorem se Sáry zastali a v nastalé potyčce Karel v sebeobraně Griese zastřelil. Pro něho i Viktora to mělo celoživotní následky. Karel v sobě objevil chladnokrevnost, se kterou se po vystudování medicíny v Německu dal do služeb nacistického režimu, aby se posléze vypracoval na jednoho z vedoucích pohlavárů. Viktor, který chtěl Karlovi pomoci, vzal vinu na sebe a utekl do Ameriky, tam se zapletl s místním gangem, aby se po několika letech vrátil – už za druhé světové války – zpět do svého rodiště. Odtamtud byl poslán do koncentračního tábora Auschwitz, kde došlo ke druhému osudovému shledání s Karlem, během něhož se oba bývalí kamarádi setkávají coby nepřátelé – Schmidt v nacistické uniformě, Hiler ve vězeňském mundúru. Po Viktorově útěku z tábora do Ružomberku a Karlově převelení tamtéž tak muselo dojít k poslední konfrontaci. (Čtenáři a čtenářky románu nechť odpustí tuto hrubou zkratku.)
Tvůrčí tým tento pestrý příběh přehledně a v souladu s inscenačním podtitulem „divadelní seriál“ dělí do šesti dílů. První, Budoucnost, se odehrává v Ružomberku ve 20. letech. Druhý, Murder Incorporated, nás přenáší do USA před druhou světovou válkou. Třetí, Trhlina, zobrazuje postupný vzestup zla v Karlovi během jeho pobývání v čím dál nacističtějším Německu. Po pauze následuje Návrat ztraceného syna, v němž se už za války Viktor nakrátko vrací zpět do svého rodiště. Pátý díl, Za branami pekla, se odehrává v osvětimském lágru. A příběh vrcholí Partyzánskou válkou, která se odehrává v zimních měsících roku 1945 tam, kde to všechno začalo.
Rovnou je potřeba uznat, že se režisérovi (a autorovi dramatizace) Adamu Steinbauerovi a dramaturgyni Anně Smrčkové povedl vskutku husarský kousek. Jejich pojetí z Karikova románu pečlivě vyzobává všechny opravdu zásadní momenty a moudře redukuje nebo do několika málo obrazů krátce shrnuje téměř vše ostatní důležité, co by nemělo být slyšeno. I tak inscenace dosahuje délky dvou hodin a padesáti minut, a ano, hraje se s přestávkou, což je v Divadle D21 skutečnost vpravdě nevídaná. A hlavně si po celou tu dlouhou dobu inscenace udržuje velmi slušné tempo.
Režie Adama Steinbauera se vyznačuje především svižným sledem krátkých scén. Nikde se – vzhledem k rozsahu logicky – příliš dlouho nezdržuje, pro přehled kromě běžných filmových výrazů vyžije třeba i rapové číslo: to když Viktorův bratránek Eli (Kryštof Dvořáček) zve svého příbuzného do Spojených států. Jinak Steinbauer ve spolupráci se scénografy Karolínou Konvičkou a Davidem Herzigem pracuje s drobnými, srozumitelnými, ale působivými metaforami. Příkladem může být scéna s lustrem s látkovým stínítkem, které se mění v temný vodní rezervoár, tu v plynovou komoru. Násilí, kterým je Karikova kniha prosycena, režisér zobrazuje na hranici náznaku a naturalismu. Příkladem může být výstup, ve kterém je jasně viditelné, že bič dopadá přímo na záda mučeného, akce se ale odehrává těsně před první řadou a v malém prostoru divadla působí každé prásknutí „naprázdno“ docela věrohodně.
O celou plejádu drobných i větších postav se musí podělit jeden jediný počet účinkujících, pouze Michal Kraus zůstává po celou dobu Viktorem Hilerem. V první polovině ztvárňuje vnitřní konflikt úspěšného světáka, jenž ví, kudy v USA běží příslovečný zajíc, a který kdesi v jádru zůstává morálním člověkem nezvládajícím překonat svůj problém s některými praktikami svých gangsterských kolegů, jež jsou i na něj až příliš bestiální. Kraus však opravdu zazáří až ve druhé půli. Proměnu z rádového vězně v nesmlouvavého táborového kápa dokáže podat s ohromující uhrančivostí. Stačí mu k tomu málo – v uličce mezi diváky si sedadly se rychle převlékne a v následném strhujícím monologu s drsnou věcností vypočítává, co všechno teď coby kápo dělá. Jeho transformaci do neohroženého mstitele či postavy z akčního filmu – bez stopy směšnosti – dovršuje poslední díl, v němž s chirurgickou přesností likviduje všechny, kdo jemu či jeho přátelům v posledních letech ublížili.
Mimochodem, tady se opět ukazuje Steinbauerův a Smrčkové cit pro míru, když si jsou očividně dobře vědomi bobtnající délky inscenace, a tak závěr proškrtávají skutečně energicky a soustředí se téměř výhradně na konflikt obou hlavních postav. Finále dlouhé inscenace tak vůbec neztrácí dech, naopak graduje až do podoby thrilleru, který dá publiku vydechnout až teprve po oné závěrečné konfrontaci. Ztišený epilog se pak obloukem vrací k bezstarostnému začátku ve znamení dětských let v Ružomberku.
Rovněž druhý protagonista inscenace je výrazně spojen s jedinou postavou. Hostující Viktor Zavadil po celou dobu hraje Karla Schmidta, pouze ve druhém díle si „odskočí“ do gangstera Pepa. V souladu s předlohou se mu daří vytvořit protipól trýzněnému Hilerovi – je povětšinou chladný, věcný, důsledný a v ryze současném obleku působí jako rozvážný agent zvyklý promýšlet několik kroků dopředu. Dostává se, zejména v koncentračním táboře, i do situací, ve kterých si není rady. Vnějškově to však kromě krátkodobého „zamrznutí“ téměř nedává najevo a nadále zůstává přízračnou sochou s mramorově pevnými rysy. Jen jeho bližší spolupracovníci, například Mengele (Karel Vondrášek), si potměšile všímají, že se najednou nějak potí a lehce třese.
Páteř ostatních účinkujících jsou především vedlejší postavy, které mimo jiné dotvářejí kolorit právě sledovaného místa. Natalie Golovchenko, Kryštof Dvořáček, Lukáš Černoch, Karel Vondrášek ani Petr Pochop i přes omezený prostor na jevišti nesklouzávají k přepjatému figurkaření (až na naprosté výjimky) a daří se jim jednotlivé role rozlišit bez nutnosti přehnané exprese. Onou výjimkou je snad jedině Petr Pochop, který vulgarismy přesycený monolog gangsterského šéfa Luckyho Luciana pojímá až hystericky. Bezpochyby v tom vězí záměr ukázat vyšinutost této postavy, vzhledem k délce a hlasitosti výstupu se však nelze ubránit otázce, jestli by to publikum nepochopilo, i kdyby se ubralo na dráždící intenzitě. Naproti tomu se Pochopovi daří v roli jakéhosi „univerzálního ho nahrávače“, který v kalhotách s padacím mostem průběžně prochází dějem a nevzrušeně páchá jednu zločinnou nehoráznost za druhou.
Vzhledem k důmyslnosti dramatizace a propracovanosti inscenace zamrzí jedna technická drobnost, která provázela minimálně celou první reprízu, a to výslovnost a skloňování klíčového města Ružomberok. Rožumberok, Ružomberk, Ružomberk – každý z účinkujících ono slovenské město vyslovoval tak, jak mu to zrovna vyšlo. Myslím, že lze dost s úspěchem pochybovat, že to byl režijní záměr.
Celkově lze Na smrt považovat za největší úspěch Divadla D21 v poslední době. Po odchodu uměleckého šéfa Jakuba Šmída na konci sezóny 2022/23 se po letech stabilně ocitlo trochu v neznámu, a tak se převážně drželo osvědčených tvůrčích týmů z minulosti (Ondrův MEIN GOTT!, Šmídova Vernisáž). Pokus vykročit po dosud nepoznané cestě (Spišákův Tartuffe) příliš úspěšný nebyl. Inscenace Adama Steinbauera navazuje na nejlepší tradice komorní vinohradské scény, tedy přitažlivě energické divadlo pro mladé publikum, bez větších problémů zaujme i starší ročníky. Steinbauer ovšem Šmída nikterak nevykrádá, dovoluje si silnější (nikoli ovšem přehnanou) temnotu i delší stopáž, než bývá v D21 obvyklé.
dramaturgie, která nelenoší
Ještě jeden důležitý faktor zatím zůstal neoceněn, a sice dramaturgické zakotvení. Obě inscenace se zabývají identitou a morální integritou člověka v divokém vlnobití první poloviny dvacátého století, ani jedna z nich si tento úkol neulehčuje pohodlnou stereotypizací či přehnaným zjednodušováním zobrazovaných osobností a událostí. Naopak, jejich tvůrci a tvůrkyně dokážou i ve zhusta probíraném tématu nalézt nové, dosud téměř neznámé perspektivy (Wandervogel), či pojmout rozsáhlé literární dílo divácky poutavou a přitom divadelně neotrockou formou (Na smrt). Nejen režisérům a účinkujícím, ale i dramaturgii Alfreda ve dvoře i Divadla D21 tahle sázka na nejistotu vyšla.
Jan Mocek: Wandervogel, koncept, scénografie a režie J. Mocek, hudba Matouš Hejkal, zvuk a světlo Ondřej Růžička, dramaturgická spolupráce Soňa Lotker, pohybová spolupráce Jaro Viňarský, Alfred ve dvoře, premiéra 28. 11. 2024
Jozef Karika, Adam Steinbauer: Na smrt, překlad Jiří Popiolek, adaptace a režie A. Steinbauer, dramaturgie Anna Smrčková, scéna a kostýmy Karolína Konvička Srpková, hudba Martin Srpek Konvička a David Herzig, světelný design Magdaléna Klára Hůlová, Divadlo D21, premiéra 29. 11. 2024
redakce Vladimír Mikulka
Více o představení Na smrt
