Hrdina Jirous? A co Juliana Jirousová? Divadelní hra připomíná odvahu a sílu žen z opozice
Silvie Lauder : Respekt, 20. 06. 2025
V Kuchařce pro disidenty se vaří hořkosladké osudy
Když se mi před necelými dvěma lety ozvala divadelní režisérka Barbara Herz s tím, že připravuje hru o Úmluvě Rady Evropy o prevenci a boji proti násilí na ženách a domácímu násilí, tzv. Istanbulské úmluvě, byla jsem polichocena a zároveň trochu nervózní. Nebyla jsem si jistá, v čem můžu jako novinářka asistovat u vzniku uměleckého díla; nějakou kreativitou disponuji, ale není nijak prudce originální.
Nakonec ale nebyl potřeba můj tvůrčí (ne)talent, nýbrž právě informace nabrané během práce na textech a další výsledky novinářské činnosti, které někdy není možné použít, drobné postřehy a komentáře… Herz totiž hru tvořila v rámci žánru angažovaného dokumentárního divadla, který má mimo jiné za cíl zachytit a komentovat aktuální politické či společenské dění, často za použití autentických výpovědí reálných aktérů. Na rozdíl od tzv. verbatimu, kde by měly věty znít slovo od slova, jak napovídá název, zůstává jedním z klíčových prvků dokudivadla „jistá míra zcizujícího komentáře i scénické hravosti“, jak píše divadelní kritička Petra Janák Zachatá na webu Divadelní.net.
Když se dokudivadlo povede, diváci dostanou porci zpravodajských informací o aktuálním problému, ale zároveň se pobaví a zažijí další emoce, sledují scénu, kostýmy i herecké výkony. Coby novinářská profesionálka vědomá si limitů své práce doufám, že právě takto se téma může dostat k lidem, kteří tradiční média nesledují nebo nemají náladu ani čas probírat se dlouhými analytickými texty.
Barbara Herz si navíc nevybírá jen tak nějaká témata, ale často volí motivy, které společnost polarizují a vyvolávají intenzivní emoce na mnoha stranách. Což se nakonec výstižně ukázalo v A studiu Rubín po jednom představení Istanbulské úmluvy. Během následné diskuse jeden z diváků sice ocenil zpracování hry, ale poté jak režisérku, tak další přítomné hostky přezíravým způsobem zkoušel ze znalosti textu úmluvy – a když začal Barbaru Herz urážet, coby moderátorka jsem ho vykázala ze sálu.
Kromě Istanbulské úmluvy se Herz věnovala matkám v české společnosti (Jenom matky vědí, o čem ten život je), otázkám spojeným s maskulinitou a postavením mužů (O bílých heterosexuálních mužích, co jedí maso) i příběhům z nedávné tuzemské historie (Zpráva o zázraku: Josef Toufar). Nejnovější hra Barbary Herz měla premiéru v Divadle D21 na konci května a tentokrát kombinuje obojí: českou historii s potenciálem provokovat. Hrdinkami hry Kuchařka pro disidenty, kterou Herz opět nejen režírovala, ale také napsala, jsou významné disidentky a jejich děti, viděné ovšem trochu jinak, než bývá zvykem.
O roli žen v opozici proti režimu jsou známa základní fakta. Mezi mluvčími Charty 77 byla třetina žen. V párech často dokument podepsal jen jeden, aby si ten druhý – častěji druhá – zvýšil šance, že se vyhne vězení. Víme, že postup nohsledů režimu byl také podmíněn tím, jakého pohlaví je disident, jehož činnost se jim nelíbila. Na ženy častěji šli „přes děti“, zejména výhrůžkami, že je odeberou z rodiny a umístí do dětského domova. Sice k tomu pak reálně často nedocházelo, ale v jiných otázkách se represivní aparát choval nepředvídatelně – proč by neměl tady?
Navíc stačilo, že nad nimi visí hrozba toho, že své děti už nikdy neuvidí. Estébáci se také neštítili použít sexuální násilí nebo jeho hrozbu. Nejznámější je případ Ziny Freundové, aktivní ve Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, kterou skupina estébáků při nočním přepadení v jejím bytě vysvlékla z noční košile a ostříhala jí vlasy, při další akci ji StB proti její vůli držela na venerologii, kde se léčily pohlavní choroby.
Kromě toho, že byly aktivní politicky, však ženy v opozici vytvářely i zázemí svým často angažovanějším partnerům či manželům a hlavně – navzdory šíleným podmínkám – bezpečný domov pro děti. Tento aspekt opozičního hnutí ovšem nebyl po revoluci tolik akcentován. Jako by se nikomu moc nechtělo ptát, jak byly v rodinách rozdělené domácí práce a péče o děti, jestli byl ženský hlas brán stejně vážně jako mužský, v čem byla jejich role obtížná i nevděčná.
Odpovědi na tyto otázky hledal až výzkumný projekt Sociologického ústavu Akademie věd ČR s názvem Ženy v disentu, z něhož pak vznikla v roce 2017 kniha Bytová revolta: Jak ženy dělaly disent pod vedením editorek Marcely Linkové a Nadi Strakové. Herz knihu doplnila vlastními rozhovory a vznikla hra, která život Anny Šabatové a její dcery Saši Uhlové, Jitky Bokové, Hany Holcnerové, Věry Roubalové nebo Marshi Kocábové ukazuje ve vší jeho komplexitě a nejednoznačnosti.
A připomíná, že odvaha a síla se před listopadem neprojevovala jen tím říkat nahlas nepohodlné názory a ochotou jít za to do vězení, ale také schopností uživit a pečovat o děti na hraně (nebo za hranou) chudoby, chránit je před stresem z domovních prohlídek a snést i nejrůznější rozmary partnerů, které někdy nebyly úplně roztomilé.
„Nechápu, jak to dokázala… Nikdy nebyla vidět a měla to hrozně těžký,“ řekne dcera Ivana Martina Jirouse Marta (v úchvatném podání Anny Trojanové) o své matce Julianě. A nemyslí tím jen starost o děti a extrémní materiální nouzi, ale taky nevypočitatelné chování manžela, který sice byl skvělý básník a nekompromisní představitel československé opozice, ale také agresivní a přehlíživý partner a místy trochu děsivý táta.
Konečně tedy došlo také na důkladnou připomínku žen, které sice „nebyly tolik vidět“ a měly to „hrozně těžký“ – ale už se to nebere jako samozřejmé, nýbrž jako skutečnost hodná uznání a poklony.
Více o představení Kuchařka pro disidenty
