Agonie žen pod vládou patriarchátu? Nové divadelní premiéry připomínají, že ženy patří jen tam, kam samy patřit chtějí

Barbora Těthal Schneiderová : DENÍK N, 18. 06. 2025

Aktuální nabídka českých divadelních scén přináší výraznou ženskou a feministickou perspektivu: konkrétně pražský Palác Akropolis s Kuchyňským p0rnem, scéna D21 s Kuchařkou pro disidenty či brněnské HaDivadlo s Agónií (antickou reality show).

Aktuálně uváděné inscenace neschovávají autentické zkušenosti, touhy či problémy žen pod linie abstraktnějších či „podstatnějších“ myšlenek a námětů, ale staví ženskou perspektivu přímo do svého středu.
Kuchyňské p0rno, Kuchařka pro disidenty a Agónie (antická reality show) jsou sice inscenacemi stále ještě menších či studiových scén, jejich význam je ale značný.
Je velmi osvobozující o tématech spojených s péčí, mateřstvím, ženským zdravím nebo postavením ve společnosti mluvit otevřeně. Ani v jednom případě přitom nejde o nudnou agitku „progresivistů“: jde o velmi niterná, promyšlená, odpracovaná i zábavná díla, jež mají potenciál otevřít dialog, kterého zatím v širším měřítku nejsme schopni.

O disidentech jenom dobře – nebo ne?
Barbara Herz, režisérka a autorka inscenace Kuchařka pro disidenty, se dlouhodobě věnuje dokumentárnímu divadlu. Svá díla staví na intenzivní rešerši a rozhovorech s hrdiny a hrdinkami, o nichž chce v danou chvíli vyprávět.
Vytrvale se též věnuje tématům, která na české divadelní mapě nemají či dříve neměla tak silné zastoupení (ekologie, feminismus, role matek či mužů ve společnosti).
Činí tak v obecnější rovině, přes silné příběhy nebo skrz velmi konkrétní politický proces. Tak tomu bylo například v inscenaci Istanbulská úmluva v A studiu Rubín o nekonečné české politické diskuzi o trestání sexualizovaného a domácího násilí.
Nejnovější premiéra Barbary Herz v pražském D21 nabízí trochu odlišné téma. Vrací se do historie a snaží se podat poněkud jiný vhled do rodin osobností československých dějin, než jaký dostáváme na školách či vzpomínkových akcích. Konkrétně do rodin bojovníků proti komunistickému režimu, mužů českého disentu a undergroundu.
Kuchařka pro disidenty přináší příběhy manželek, matek (kuchařek) a dětí oněch slavných mužů. O jejich heroických rysech a činech se učíme ve škole, ale o jejich soukromých životech, které značně poznamenávaly právě ty „veřejné“, nevíme zpravidla vůbec nic.
Nejde však o nijak bulvární výklad dějin a šmírování obýváků hrdinů, mezi nimiž se objevují například Petr Uhl, Michael Kocáb nebo Ivan Jirous.
Barbara Herz nabízí pečlivě seskládanou koláž vzpomínek a dějin v duchu herstory, tedy výkladu dějin z ženské perspektivy, nikoli té tradičně mužské. Přináší vzpomínky na dětství, na vyrůstání v domácnostech, odkud se sice bojovalo proti režimu, ale kde se také podřizovalo tradičnímu pojetí rodiny nebo bojovalo s psychickými démony některých mužů.
Lilie Magora Jirouse
Nejde jen o bolestivé vzpomínky – intelektuální nároky v podobě každodenní výuky francouzštiny otce Saši Uhlové působí spíš komicky, i když pro její dětské já to v kontextu jiných „normálních“ rodin zas tak zábavné pravděpodobně nebylo.
Velkou část inscenace zabírá příběh rodiny Ivana Jirouse. Nebo spíš temnota, kterou byl vlivem psychických obtíží po pobytu ve vězení schopný ovládat celou rodinu; o tom se dozvídáme zejména skrz vyprávění Jirousovy dcery Marty v podání Anny Trojanové.
Přestože všechny herečky podávají skvělý výkon a každá si charakterně odlišné hrdinky citlivě pojímá po svém, zejména výkon hostující Anny Trojanové má v sobě určitou přitažlivou směs křehkosti a síly zároveň.
V různých polohách pak kombinuje dětskou naivitu, touhu po lásce a klidu, ale zároveň i jistou hrdost nebo odstup – zdánlivě směsici něčeho, co v sobě děti disentu nosí a co my ostatní nemůžeme tak docela pochopit.
Možná leckoho překvapí z dnešní perspektivy konzervativní či submisivní poloha žen, jež žily s oněmi slavnými muži: manželek, které se „přece nerozvedou“, cizinek, jež se „přece nevrátí domů“, protože třeba nemají kam.
Nebo odhodlání matek, které zejména pro vlastní děti zaťaly zuby, snášely psychický teror, postaraly se o teplo domácího krbu a velmi často také o peníze, které se bojem proti režimu vydělají jen stěží.
Zůstaly – a jejich vyprávění proto není jen vyprávěním rodinných konstelací pár disidentů a členů undergroundu, ale také svědectvím doby, připomenutím, že za totáče nebylo líp (minimálně ženám a matkám).
Není správné vnímat je jako chudinky nebo oběti – je ale třeba znát jejich příběhy přinejmenším stejně tak jako příběhy jejich partnerů a manželů.
Přestože nejde o první snahu připomenout osudy žen, jež mají svou zásluhu na boji proti režimu – inscenace ostatně vychází i z knihy Marcely Linkové a Nadi Strakové Bytová revolta: Jak ženy dělaly disent –, jde o velmi citlivé zpracování, které si jistě zaslouží pozornost široké veřejnosti.
Ačkoli režijně nejde o nijak netradiční divadelní tvar a určité pasáže vyprávění mají tendenci sklouzávat k recitaci, jde hlavně o silná vyprávění. Jejich magičnost poeticky dokreslují kostýmy Petry Vlachynské. Nebo vůně domácích řízků.

Agónie: HaDivadlo strikes back
Nástrahy patriarchátu nečíhají jen v náručí toxických mužů, ale jistě i toxických žen.
Nebo toxických reality show, které podporují vizi té správné ženy a vůbec tlačí do hlav svých statisíců diváků a divaček teze o tom, jak má správná dívka působit i vypadat. A v neposlední řadě i to, jak se chovat k ostatním (spoiler alert: hnusně).
Rámec jedné z v Česku i na Slovensku nejpopulárnějších reality show, tedy Bachelora (slovenské Ruže pre nevestu), si vypůjčila režisérka Saša Bolfová pro nejnovější inscenaci v brněnském HaDivadle s názvem Agónie (antická reality show).
Formou devised theatre, tedy prostřednictvím autorské kolektivní tvorby, vznikla inscenace, která je stejně hravá a zábavná jako tklivá.
V antické reality show tu soutěží Helena, Klytaimnéstra, Pénelopé, Médeia a Kassandra. Zatímco jejich původní příběh je o mlčení a vyčkávání, dnes soutěží o srdce tajemného muže, který se zatím skrývá ve stínu balkonku. A v jednotlivých úkolech se tak utkají i o naše uznání: jsou zrovna ony ty správné? Zachovaly se ve svém příběhu správně?
A proč se tak zachovaly? Proč o Médeii víme jen to, že zabila své děti? Proč nevíme nic o tom, co ji k takovému šílenství dovedlo? A byla Pénelopé opravdu vzor manželské věrnosti? Co její touhy a tělesné potřeby?
Přestože se dnes nejrůznější krajně pravicové a konzervativní organizace či politici snaží ve společnosti vůči feminismu vzbudit děs a paniku a možná už si slovo feminismus nespojíme jen s chlupatýma nohama, ideál dnešní ženy je stále stejně toxický.
Je totiž stále zejména poslušná, trpělivá, vyčkávající, pečující… Možná o něco hubenější než v antickém Řecku, ale co my víme.
Archetypální hrdinky se v Agónii střetávají s dneškem, aby potvrdily, že současné nároky nejsou o tolik jiné, než bývaly v antickém světě.
Jsou naštvané (a čtou bestseller Šárky Homfray, aby zjistily, že v tom nejsou samy), dotěrným a manipulativním moderátorem jsou nucené sdílet svůj příběh, ale něco se přece jen hýbe. Odolají tlakům manipulativního pořadu, nebo objeví vzájemnou solidaritu?
Herecké složení typově, věkově i projevem rozličných hereček (Magdalena Kuntová, Simona Peková, Marie Ludvíková, Sara Venclovská) jen demonstruje nebo odráží realitu; ani ženy nejsou stejné a nemají stejné zkušenosti či příběhy: něco pod tím, něco niterného jim však pomáhá rozumět si i beze slov. A nakonec, budou-li chtít, mohou proti patriarchátu bojovat i upřímnou péčí jedna o druhou, skutečným sesterstvím.
Saša Bolfová se autorskému divadlu a feministickým či sociálním tématům věnuje dlouhodobě. Její inscenace často kombinují evidentní orientaci v tématu s atraktivní mírou radikálnosti a apelativnosti.
Kromě volených námětů jsou ale atraktivní i umělecky a režijně: v Agónii Bolfová balancuje kýčovitou zábavu s tichými přestávkami či intimními videokabinami, v nichž můžeme odhalovat něco z rozbitých a poznamenaných duší zmíněných hrdinek. Pestrost těchto archetypů dovoluje zrcadlit mnoho z žen, jež budou sedávat v publiku.
Také proto by bylo skvělé, kdyby si cestu do brněnské scény našlo co nejpestřejší publikum. Pak se při sledování antických hrdinek může zamýšlet nejen nad tlaky veřejnosti a neférově nastaveným systémem, ale také nad tím, za jaké množství tlaku či recyklaci stereotypů samo odpovídá.
Co po ženách dnes vlastně chceme? A nemůžeme je už prostě nechat na pokoji?

Kuchyňským p0rnem proti patriarchátu
Na začátku června měla v Paláci Akropolis premiéru autorská inscenace s názvem Kuchyňské p0rno. Projekt hereček a performerek Kristýny Štarhové a Terezy Holubové z divadelního uskupení Nebojsy se v parodickém tvaru zaměřil na útlak žen ve společnosti.
V režii Báry Viceníkové a dramaturgické spolupráci Miřenky Čechové a Petra Boháče vznikla divoká stylizovaná show, která otevřeně pojmenovává nejrůznější bitvy, jež musí ženy během života ustát.
Tedy především nátlak rodiny i veřejnosti na to, jak mají vypadat, jak se chovat, vnímání jejich dělohy coby věci veřejné, zkušenost sexuálního násilí a znásilnění, nekonečné zástupy nevyžádaných rad (zejména od mužů), finanční i společenské zavržení za mateřství, do kterého je tlačíme… A v poklidném stáří nervy o důchod, který zohledňuje vše předem prožité.
Děje se tak v krásných kulisách místa ženám samozřejmě nejpřirozenějšího: v kuchyni. Výprava Zuzany Štěpančíkové je sice minimalistická, ale takřka dokonalá. Vizuálně hravá a ironická růžovoučká scéna poskytuje množství libovolně využitelného kuchyňského náčiní i variabilitu a možnost intimnějších scén.
Elektrizující síla jde zejména z energického, pohybově bohatého projevu obou hereček. A také ze samotného textu, který si nebere servítky.
Místy se věnuje i dost temným a bolavým zkušenostem a jeho nemilosrdnost a otevřenost možná sice pohorší potenciální konzervativní diváky a divačky, ale jinak může mít neuvěřitelně očistný dopad.
Smíchy vybuchující sál i nadšené ovace na konci představení jsou toho důkazem: nemilosrdný humor namířený proti všemu, co nás každou zvlášť a v jiné míře, ale všechny nějakým způsobem vys***, v hledišti na moment utváří i neopakovatelné ženské sesterství.
Kontrast autentických zkušeností a silně stylizovaného projevu dává osvobozující možnost řadu skloňovaných věcí prožívat s hrdinkami.
Jednak je úlevné i spojující zjistit, že ona traumata nejsou jen individuální bolístkou, a navíc je nesmírně očistné se dennodenním kecům a nesmyslům, jimž jsme jako ženy vystaveny, prostě hromadně vysmát.
S předkládanými fakty je jen těžké polemizovat – se skloňovanou ženskou zkušeností také. Nadšené přijetí i vyprodané červnové a zářijové reprízy navíc jasně vypovídají o hladu minimálně pražského publika, které takovou jízdu už dlouho vyhlíželo.
Všechna představení Kuchyňského p0rna do konce roku jsou vyprodaná, proto se přidaly termíny 7. září v 17.00 a 8. září v 19.30 v Paláci Akropolis. Lístky koupíte v předprodeji na goout.cz.

Šance na kolektivní dialog
Všechny autorské kolektivy zmíněných premiér si uvědomují edukační sílu a potenciál svých inscenací: reprízy proto často pojí s debatami s odbornicemi a odborníky nebo hrají pro školy.
I to svědčí o otevřenosti a touze po dialogu, nikoli zákeřné invazivní radikalitě, jaké by se mohl po tolikerém skloňování slova feminismus a ženská zkušenost v tomto textu kdekdo obávat.
Strávit přelom jara v radosti z takových premiér nutí k zamyšlení: proč jsme se tak dlouho bály o všech těchto věcech otevřeně mluvit a pojmenovávat je, ať už jsou nepříjemné, radikální, nebo intimní? (Když pomineme – převážně mužské – osazenstvo uměleckých vedení, která se o tato „okrajová“ témata prostě nezajímají.)
Opuštění dlouhodobého ženského mlčení je očistné. Zatímco po celém světě se zvedají preference nejen fašistů, ale i rádoby konzervativců, kteří pod drahými obleky a láskou k autům či tradiční rodině schovávají radikálního control freaka, nebo rovnou mládežnickou organizaci plnou rozhněvaných mladých mužů, ženy už se nechtějí nikam vracet.
Mají slovník pro vlastní zkušenosti, mají své hrdinky a průkopnice, mají své autorky, odbornou literaturu i divadlo. Nejde ale o válečný stav: prostě jen o chuť otevřít dialog, díky kterému zvládneme přepsat toxické vzory škodící bez výjimky úplně všem.
Lidé nechtějí čekat, až genderová rovnost nastane sama (což je mimochodem podle nejnovějšího Global Gender Gap Reportu 2025 za 123 let).
Příklad minimálně poslední zmíněné inscenace je jasný: lidé na její vznik finančně přispěli, teď vyprodávají reprízy. Jestli ani řeč čísel není pro konzervativní lid či zatvrzelé vedení slovutných institucí důkazem toho, o jaké divadlo minimálně část společnosti stojí, tak už fakt nevím.
Stručně
Divadelní scény v Praze a Brně představují inscenace s feministickou tematikou, které se zaměřují na ženskou perspektivu a zkušenosti žen v patriarchální společnosti.
Inscenace jako Kuchyňské p0rno, Kuchařka pro disidenty a Agónie (antická reality show) odkrývají témata jako péče, mateřství, ženské zdraví a postavení žen ve společnosti.
Autorky inscenací se věnují dokumentárnímu divadlu, autorské tvorbě a zkoumání sociálních témat, jako je feminismus, role matek a mužů ve společnosti či domácí násilí.
Divadelní představení jsou doplněna debatami s odborníky a představeními pro školy, čímž přispívají k širší diskuzi o genderových otázkách a odrážejí touhu po dialogu a změně ve společnosti.

Odkaz na původní zdroj

Více o představení Kuchařka pro disidenty