Všichni ke mně dali děti a šli na demonstraci
Petra Janák Zachatá : Divadelní.net, 17. 06. 2025
Vinohradské Divadlo D21 vůbec poprvé přizvalo ke spolupráci Barbaru Herz, režisérku etablovanou na poli angažovaného dokumentárního divadla. Ve svých inscenacích vychází z autentických výpovědí respondentek a respondentů, které sbírá prostřednictvím otevřených rozhovorů s nimi. Dobře si však uvědomuje, že s autenticitou na jevišti je to vždycky ožehavé, a tak překračuje formu tzv. verbatimu (co nejdoslovnější přenesení nasbíraného dokumentárního materiálu na jeviště) k doku-divadlu, pro něž je typická jistá míra zcizujícího komentáře i scénické hravosti. Při sledování novinky Kuchařka pro disidenty v malém sále D21 mi tak hlavou prolétl pojem „doku-Brecht“.
Svou divadelní tvorbou Herz často aktivně vstupuje do aktuální společenské debaty nad ožehavými tématy či se jí daří upozorňovat na „slepé skvrny“ naší demokracie. V jiné pražské komorní scéně, A studiu Rubín, se věnovala postavení matek v české společnosti (Jenom matky vědí, o čem ten život je, 2020), toxické maskulinitě (O bílých heterosexuálních mužích, co jedí maso, 2022) či domácímu násilí a politické ignoranci tohoto problému (Istanbulská úmluva, 2024), v inscenaci olomouckého Divadla na cucky Tanec dervišů (2023) pojednala o různých formách odnětí svobody mimo jiné skrze příběh českého adiktologa, který byl nepřiměřeně dlouho vězněn za pěstování léčebného konopí. Já jsem tvorbu režisérky poprvé zaregistrovala díky inscenaci Zpráva o zázraku (Josef Toufar) z roku 2015, pojednávající o životě a umučení komunisty perzekvovaného duchovního.
Nyní se Herz chopila další látky z moderní české historie, a sice fenoménu českého disentu za pozdní normalizace. Zaměřila se však na dosud jen málo probádanou ženskou zkušenost, čímž navázala na publikaci Bytová revolta: Jak ženy dělaly disent editorek Marcely Linkové a Nadi Strakové (Academia, 2017). Autentické výpovědi příslušnic opozice (jak se tehdy říkalo) ovšem kombinuje s postřehy jejich dětí, což je pozoruhodné novum. Zaznějí hlasy Jitky Bokové, Hany Holcnerové a její dcery Veroniky, Marty Jirousové, Marshy a Natálie Kocábových, Saši Uhlové a Věry Roubalové. Homogenní ženský kolektiv rozbíjí pouze historik Petr Roubal, syn Věry a Pavla Roubalových. Také on je ovšem ztvárněn jednou ze čtyř obsazených hereček. (Bez zajímavosti není ani to, že i v tvůrčím týmu figuruje jediný muž.)
Jde tedy o inscenaci o ženách vytvořenou ženami – a svou feministickou perspektivu si s přehledem obhájí. Vstupní myšlenka je podobná jako v případě Zakletých dam z Činoherního klubu, v nichž Tomáš Dianiška pojednal o manželkách českých (československých) prezidentů. Historie zkrátka přeje mužům a často nespravedlivě přehlíží vklad žen. Ne nadarmo to slovo zní history („his story“ = „jeho příběh“), nikoli her-story, upozorňuje spolu se zmíněnou publikací Bytová revolta tým z D21. U Dianišky nedobrovolné mlčení žen symbolizovala páska přelepená přes ústa prvních dam na jejich portrétech, u Herz se jako refrén opakuje ironický popěvek „Silence is sexy“, převzatý od německé kapely Einstürzende Neubauten. Myslím, že v obou případech by se sdělení dostavilo i bez této poněkud obligátní zkratky, která už začíná mít parametry klišé.
Ostatně z výpovědí respondentek na mě spíše než frustrace či lítost z opominutí dýchal pocit vyrovnanosti, který jako by pramenil z přijetí své – okolnostmi formované – role v dějinách, z akceptování svých rozhodnutí, která v daný okamžik jistě nebylo snadné udělat. „Já jsem těm lidem úplně propadla a částečně i na úkor svý rodiny. Ten podpis Charty v tom stěžejní vůbec nebyl. Byl stěžejní jen v tom, že mě začali okamžitě sledovat. Petr do toho nešel, ne protože se bál, ale že má úplně jinou povahu. – Petře, pojď se podívat, tady mají holčičky punčocháče, víš, kde mají trička? – Kdyby mě zavřeli, tak aby to věděl. Výhoda byla, že uměl vařit. (…) Když mě pak po domovní prohlídce vezli do vězení, tak tam byly takový obrovský vrata a vyšetřovatel říkal – Když takhle zaklepnou, tak se jen tak neotevřou. – V tu chvíli jsem se fakt strašně bála, že mě nepustí,“ líčí Hana Holcnerová předpokládám jeden z nejdramatičtějších okamžiků svého života, přičemž její představitelka Ivana Huspeková v šik šatech (s potiskem Charty) zaujímá postoj světáckého nadhledu, jako by zas tak o moc nešlo. „Já sama jsem Chartu nepodepsala. Myslím, že úplně stačilo, že žiju s Johnem. Byla jsem ta, co hlídala děti. Všichni ke mně dali děti a šli na demonstraci. Já jsem tam chodit nemohla kvůli tý operovaný hlavě, nemám tam kost. Takže jsem se starala o děti. Vařila jsem. Chodila jsem s nima na procházky,“ s upřímným úsměvem vypráví Jitka Boková v řízném podání Hany Mathauserové. Možná právě tato zkušenost dala inscenaci jméno.
Ačkoli jsem porevoluční dítě, díky sesbíraným střípkům životních osudů si najednou dokážu živě představit, jaká byla každodenní realita života disidentské komunity a co všechno ovlivňovalo konkrétní politická rozhodnutí a činy. Někdo možná dokonce přehodnotí svou představu o pojmech, jako je odvaha – ano, ti, kdo chodili na demonstrace, tiskli či šířili samizdat anebo podepsali Chartu, byli odvážní, ale mohli by si to dovolit, kdyby kolem sebe neměli nějakou „Jitku“? Také výpovědi dětí poukazují na to, že bez houževnatých mateřských figur by se disidentská komunita možná snadno zhroutila. Snad každý z potomků zmíní, že za šťastné dětství vděčí právě své matce, která jim navzdory ztíženým podmínkám věnovala lásku a péči. „Chtěla bych poděkovat svojí mámě… Byla hrozně statečná… Nechápu, jak to dokázala… Nikdy nebyla vidět a měla to hrozně těžký… Ale díky ní jsme zažili krásný a bezpečný dětství,“ shrnuje Marta Jirousová v éterickém podání Anny Trojanové. A otevřeně hovoří i o svém komplikovaném vztahu s otcem, o jeho záchvatech vzteku a opileckých epizodách, kdy se za něj styděla. Jestli v některém případě během představení dojde k „přesunutí piedestalu“, tak právě v tomto.
Spíše tklivé, niterné pasáže věnované Jirousovým vyvažují celkový ironický tón inscenace. Většina monologů je totiž podávána s nadhledem a doprovázena zcizujícím komentářem do publika či určitým groteskním jevištním gestem. Tento aspekt zabezpečuje především výprava Petry Vlachynské, která se inspirovala motivem králíků z vyprávění Věry Roubalové: „Já jsem měla čtyři děti a byla jsem s nimi doma sedmnáct let. Měla jsem velkou zahradu, ze které jsem tu rodinu živila. Měli jsme hodně králíků, někdy až stovku.“ (Jak se dozvídáme, zůstat doma s dětmi bylo jednou z možností, jak přestat režim dotovat svou prací. Zároveň to však mnohdy znamenalo život v chudobě.) Vlachynská do středu jeviště umisťuje průhledný box, jenž představuje právě králíkárnu. Místo sena jsou použity proužky skartovaných dokumentů, jež mohou evokovat jak samizdat či Chartu 77, tak akt umlčování skrze ničení nepohodlných písemností. Motiv útržků psaného projevu se propsal i do kostýmů, na nichž jsou natištěny útržky vět či krátké citace. Na jevišti se rovněž objevuje postava anonymní králičice se sarkasticky protahovanou dikcí, jež může zosobňovat jednak normalizační pocit stihomamu a fízlování, jednak sklon společnosti k redukci žen na sexuální objekt (paralela s králíčky z Playboye je nasnadě). I konkrétní postavy disidentek však Vlachynská vybavuje nápaditými maskami, které ve zkratce vyjadřují jakýsi jejich osobní leitmotiv. Ženy Jirousovy mají například do kostýmu zakomponované lilie („Táta psal, že až se vrátí domů, bude pěstovat lilie ze semínek. Viděl to jako takovou idylku, jenomže to vůbec nešlo zrealizovat, protože měl postvězeňskou psychózu a všechnu tu frustraci z vězení si vybíjel na mámě.“), Jitka Boková si zase nasazuje svatozář, která je však vyrobena z podlouhlého nafukovacího balonku a působí tak trochu ironicky.
Na závěr se pak ženy (a jeden syn) scházejí kde jinde než u plotny, nad smažením řízků. Poslední slovo mají děti, jejichž glosy a úvahy vesměs vztahují téma k dnešku. Za obzvláště trefnými či provokativními výroky následuje pauza a ironický pohled do publika. Zamysli se, diváctvo, zamysli… Utkví především slova Saši Uhlové v drsňácky zemité interpretaci Stely Chmelové: „Pro mě byly události po revoluci možná traumatičtější než to, co se dělo předtím. Pamatuju si osmdesátej devátej a mámu, jak doma brečí. Ukázalo se, že táta, i když nikdy nebyl v komunistické straně, je levičák. A hned se začalo mluvit o tom, že je komunista. (…) Aby společnost nemusela přemýšlet nad tím, proč se tak podvolila, tak se hned našli viníci, a to včetně těch, kteří byli aktivně stateční. Když někde mluvím o antikomunismu, tak myslím přesně tohle.“ Divadlo D21 má po všeobecně oceňovaném hitu Emil čili O Háchovi na repertoáru další parádní inscenaci na historický námět, jež však vypovídá mnohé i o současnosti. Ať už jde o postavení žen v české společnosti, či nechuť národa vyrovnat se bez pohodlných zkratek s vlastní minulostí.
Divadlo D21, Praha – Barbara Herz: Kuchařka pro disidenty. Režie Barbara Herz, dramaturgie Kristýna Tejmarová, hudba Vladivojna La Chia, výprava Petra Vlachynská, světelný design Magdalena Klára Hůlová, pohybová spolupráce Ondřej Jiráček. Premiéra 20. května 2025 (psáno z uvedení 27. května).
Více o představení Kuchařka pro disidenty
