Láska, Karel Gott a Ivana Trump. Podzimní divadelní premiéry vedou také do víru televizních estrád

Barbora Schneiderová : Deník N, 15. 11. 2023

Jak vypadá současná láska a vztahy? Jakou roli hraje Michel Houellebecq Na zábradlí? Připravíme se na smrt divadelními workshopy? A co má společného celoživotní sen Karla Gotta s Ivanou Trump? Malé, nejen pražské divadelní scény v čerstvých podzimních premiérách nabízí lásku, přežití, katastrofy i filozofování. A většinou to stojí za to.

Malé či studiové divadelní scény už tradičně nabízejí často odvážnější nebo progresivnější dramatiku než ty velké, které musí „odbavit“ a zaujmout řádově stovky diváků. Podzim současné sezony přinesl na studiových scénách chuť zabývat se intimními, ale i náročnějšími filozofickými tématy – všechny ale nakonec velmi hluboce míří na člověka, jeho pocity a nutí ho reflektovat vlastní hodnotový systém.
Renomovanější či méně viditelné studiové scény také lépe a častěji reflektují aktuální témata, která zajímají nejen mladší generace, ale třeba i obecně hýbou veřejným děním. Jindy mají odvahu se na ně podívat z jiného úhlu a s větší dávkou ironie.
Letošní začátek podzimu nabídl ode všeho něco: Lásku, Workshopy smrti, Veřejné nepřátele i Mein Gott! – estrádní komedii, která spojuje dobře známé i zdánlivě nemožné.

Příliš těžká láska
V říjnu uvedlo královéhradecké Studio Beseda premiéru inscenace s jednoduchým názvem: Láska. Způsob dokumentární práce její režisérky Barbory Herz je na české scéně pořád poměrně unikátní, zejména ve zpracovávání zdánlivě všedních a hluboce lidských témat.
Sebrané skutečné příběhy komponuje dohromady s teoretickými komentáři či dodatečnou literaturou. Výsledné inscenace od diváka sice vyžadují mentální práci, ale vždy nesou silná sdělení a svědectví o současné společnosti. Ať už tematizují postavení žen a matek, klimatické otázky, nebo spravedlnost systému, ve kterém žijeme (Jenom matky vědí, o čem ten život je; O bílých heterosexuálních mužích, co jedí maso; Tanec dervišů).
Na menší královéhradecké scéně Studia Beseda se Barbora Herz pustila do tématu společného všem bez rozdílu: lásky a vztahů, ať jsou mezi kýmkoliv a jakkoliv komplikované. Co ale v jejích předchozích inscenacích funguje a inspiruje k zamyšlení, až reflexi vlastního okolí či chování, zdá se být v Hradci trochu překombinované a zbytečně komplikované.
Pět postav tu postupně líčí své útrapy s láskou. Mimoto je struktura opřená o Dantovo Peklo, Očistec a Ráj z Božské komedie – role moderátora se dokonce ujímá Vergilius (Filip Richtermoc).
Kromě silných a svébytných lidských příběhů o vztazích a traumatech je tu i spousta zamyšlení o současných vztahových teoriích. A proklamací: buďme všichni queer, ať se miluje, kdo chce…
Obecné téma lásky a vztahů se přece jen ukazuje jako široké a dramaturgický úskok k Dantemu i jiným teoriím o kapitalizaci vztahů a lásky tomu příliš nepomáhá.
Režisérka Herz měla v Hradci paradoxně k ruce kromě obvyklé spolupracovnice a dramaturgyně Anny Hoprich ještě dramaturga Martina Satoranského, ale lehká dramaturgická ruka (nebo um krátit) celku zásadně chybí. A k „dokumentární soap opeře“, jak představení tituluje Studio Beseda, má poměrně daleko.
Neznamená to ale, že by Láska nestála za vidění. Jen je pravděpodobně o něco mohutnější, než musela být. A minimálně z premiéry byl znát určitý odpor či nesoulad samotných herců, kteří své postavy nebo linie příběhů nijak zvlášť neprožívali.
Otázka nicméně je, jestli věděli, co mají inscenací sdělit. A nutno dodat, že výkony i soustředěností nad ostatními vyniká „hodná holka“ Lucie Andělová, která se útrpnou partnerkou s idiotským manželem stává před očima diváků.
Inscenace Láska funguje jako hluboké zamyšlení nad současnou podobou vztahů – jen je toho k úvahám příliš a ve výsledku není zřejmý žádný závěr. Celku také citelně chybí příběh s lidmi, kteří vědí, jak na úspěšný vztah s fungující komunikací. Musí přece existovat, ne?
Pořád je ale počin výjimečný tím, čemu dává hlas. Mluvit častěji o „obyčejných“ lidských vztazích, které se radikálně proměňují, by bylo pro společnost víc než zdravé.

Zábradlí s další korespondencí svérázných mužů
Jinou formu vztahů ohledávají Veřejní nepřátelé z pražského Divadla Na zábradlí. Tvůrčí duo umělecké šéfky a dramaturgyně divadla Dory Štědroňové a kmenového režiséra Jana Mikuláška opět sáhlo po dopisech dvou výrazných osobností.
Svou v létě derniérovanou Korespondenci V+W nahradili světem docela jiným: půlroční dopisovou konverzací předních francouzských intelektuálů. Ta pod názvem Veřejní nepřátelé vyšla knižně už v roce 2008, nicméně česky až vloni.
Korespondence mezi populárním i problematickým spisovatelem Michelem Houellebecqem (Miloslav König) a „kaviárovým levičákem“ Bernardem-Henri Lévym (Václav Vašák) trvala půl roku.
Jejich dopisy ale přes sklony k osobním záležitostem zahrnují zejména rozbory a obhajoby vlastních názorových spekter, eg, angažovanosti či apolitičnosti. Zkrátka oba řeší sami sebe a přes zásadní odlišnosti k sobě nacházejí cestu.
Nedramatický a v předloze velmi rozsáhlý text dramaturgyně umně upravuje pro jeviště. Inscenace Veřejných nepřátel (a ostatně často i další kusy stejné scény) pak těží ze dvou věcí: mimořádných herců a obdivuhodně řešené scénografie, která je vynalézavá i ve specificky hlubokém, malém prostoru místního jeviště.
Scénograf Dragan Stojčevski vytvořil v podstatě několik nápaditých scén, které se v hloubce jeviště postupně ukazují a posléze propojují skrz určité rekvizity.
Řadu výrazných vizuálních prostředků do inscenace organicky zapojuje i režisér. Nápaditost „blbin“, jako je automat na fotky nebo malinké loutkové divadlo s postavičkami znázorňujícími oba herce, je pro čistě dialogický tvar plný náročných myšlenek velmi osvěžující.
Videoprojekce Moskvy a práce herců se zeleným pozadím a kamerou – a také orientace na kameru i diváky zároveň – je jedna z nejzábavnějších a zároveň nejúčelnějších, jaké byli dosud čeští režiséři s kamerou schopni.
Projekce s evidentní dávkou ironie navíc působí jako meme materiál spíš než otravné promítání, které čeští tvůrci často využívají spíš z nouze a velmi zbytně.
Václav Vašák s Miloslavem Königem se navíc skvěle doplňují. Vlastní fyziognomií na první pohled představují odlišné typy, ty ale podtrhují kostýmy; padnoucí kvádro pro Lévyho a podivně nepadnoucí obří kalhoty s džínovou košilí pro druhého, který navíc poměrnou část inscenace hledá druhou botu.

Politickou angažovaností na vnitřní samotu
Je až s podivem, jak odpudivě dokáže König v roli nonstop kouřícího Houellebecqa působit (hnípání si špíny mezi prsty na nohou značně pomáhá); Vašák ve skvěle padnoucím obleku akurátně zdůrazňuje svou náležitost k vyšší společenské třídě i lepší původ.
Nejde tu jen o myšlenkovou konfrontaci dvou význačných a odlišných intelektuálů: často se prostorem skloňuje termín „pohrdání“ a oba svírají jiné „přízemní“ problémy.
Houellebecq chce být milován navzdory tomu, co je v něm nejhorší, a za množství traumat vděčí své od dětství nepřítomné matce; Lévy zase politickou angažovaností zaplácává drtivou samotu.
Celé dílo ve výsledku působí jako přirozeně plynoucí konverzace, která vede přes tmavší, osobnější místa, ale je plná i humoru. Ze své podstaty je ale výsledek v podstatě salonně intelektuální, pročež elitářský.
Pro koho to vlastně oba tak bravurně vykreslují specifické myšlenkové světy význačných literárních osobností? Mají šanci přesáhnout (pražskou) intelektuální bublinu?
A nakonec: co inscenace vlastně sděluje? Že se máme smířit s vlastními démony a uznat, že každý člověk se sebou bude muset nakonec vydržet až do konce, zvládne-li to i takový velikán jako Michel Houellebecq? Proč uvedení, třebaže skvěle zpracované i zábavné inscenace, vyvolává nekončící řadu otázek? A je to dobře?

Kolik katastrof ještě člověk snese
Ještě o něco méně jasné poselství přináší Workshopy smrti premiérované v Divadle X10. Důležitou předlohou autorské inscenace je jedna z reportážních knih oceňované edice Absynt, konkrétně Ganbare! Workshopy smrti od autorky Katarzyni Boni.
Vypráví o osudech lidí v Japonsku, kteří se snaží o každodenní život na ostrově. Ten co chvíli mine nějaká z katastrof, ať už ji způsobil živel, či nehoda v jaderné elektrárně.
Tuhle „absyntovku“ si tvůrci, režisér Štěpán Gajdoš s dramaturgem Ondřejem Novotným, vybrali patrně právě kvůli sledu katastrof, jejichž efekt kniha mapuje.
I v evropské realitě jsou lidé v posledních letech svědky mnoha po sobě jdoucích katastrof, které nemohou ovlivnit: covid, válka na Ukrajině, konflikt v Izraeli a stále přítomné a neoddiskutovatelné dopady klimatické krize. Tvůrčí tým pak kniha inspirovala i k vlastním vsuvkám.
Ve výsledku je inscenace zkrátka sledem vyprávění různých postav, nijak nepropojených (samozřejmě kromě Japonska a katastrof). Tíživější vyprávění o katastrofách energicky rozptyluje lehce komická postava skvěle ztvárněná Antonií Rašilovovou. Ta rozmlouvá s duchy a teatrálně se snaží umřít, což jí divadelní rekvizity neumožňují.
Ponurou náladu úspěšně rozbíjí i Václav Marhold, který svými ufňukanými vsuvkami komentuje těžký úděl hereckého života nebo vráží na scénu jako bájný tvor (dinosaurus?) v předimenzovaném kostýmu.
Nejzábavnější a nejdynamičtější částí je bezesporu poslední třetina inscenace, kdy se herci předvádí v inscenovaných klišoidních úmrtích na jevišti.
Člověk si jen – možná už marně – klade otázku, proč jsou tu všechna témata a myšlenky smíchané dohromady a jestli jsou pražské scény předem domluvené, že divákovi pátrání po ústředním sdělení inscenace záměrně ztíží.
Obě poslední zmíněné inscenace totiž tíži ze současného světa spíš umocňují, než že by z ní ukazovaly cestu ven. Jako by vycházely z určitého smíření s tím, že je svět prostě na nic, a chtěly nad tím na chvíli veřejně přemýšlet.

Cesta za snem
Sérii tíživých témat k zamyšlení, které v říjnu a začátkem listopadu naservírovaly malé scény, završuje hezká česká estráda plná otázek, o kterých jste sice nevěděli, že si je chcete klást, ale určitě na ně budete chtít znát odpověď.
Co mají společného osudy Ivany Trump a Karla Gotta? Jaká byla jejich cesta za sny a co pro ně museli obětovat? Premiéra divadla D21 je estrádou o mnoha dalších estrádách. Spojuje osudy „zpívajícího kluka z ČKD“ alias Karla Gotta a „lyžařky z Gottwaldova“ Ivany Trump.
Show, která se rozjíždí u baru na malé scéně D21, nese podtitul Pravdivá dokumentární sonda do života dvou nesmrtelných hvězd.
Bizarní námět, který tvůrci rozvíjí v kulisách televizního studia, ve výsledku pobízí i ke společenské sebereflexi, jen to hezky česky bere přes humor a písničku.
Obě zmíněné celebrity inscenace satirizuje a představuje v trochu v jiném světle, než je zvykem: Karla Gotta jako hvězdu, která opravdu nedobyla Ameriku, a Ivanu Trump jako ženu, která nebyla pouze manželkou idiotského hrubiána Donalda Trumpa s nulovým respektem k ženám.
Autorskou inscenaci Mein Gott! dala dramaturgicky dohromady Kateřina Čepková na společný námět herečky Anity Krausové a režiséra Jiřího Ondry. Ústřední myšlenkou je, jak a zda se spletité cesty obou celebrit protnuly.
V ironické dokumentární koláži se ale evidentně vyřádili všichni, od tvůrců po herce, kteří s obdivuhodným elánem neztvárňují pouze dvě celebrity, ale celé jejich široké okolí – od Marty Kubišové, Evy Pilarové až po Ivaninu maminku, která pobavenému publiku rozdává příhodnou svačinku.
Božský Kája v nás
Je až šokující, jak autenticky dokáže Jiří Panzner působit coby arogantní Donald Trump a jak věrohodně Richard Fiala ztvárňuje Karla Gotta, aniž ho přehnaně karikuje.
A to včetně provedení mnoha písní, několikrát citlivě a nápaditě přetextovaných tak, aby přímočařeji vyjadřovaly Gottovo rozpoložení v daný moment jeho života.
Anita Krausová Ivanu Trump hraje s vnitřní sympatií a respektem: celkově nicméně postava není koncipovaná jako zlatokopka či maloměšťačka, co měla štěstí (?) a vzala si Donalda Trumpa, ale jako ambiciózní žena, která se o sebe dovedla – a velmi slušně – postarat sama.
Zejména díky mohutné rešerši, ale i talentu a důvtipu všech zúčastněných je tato praštěná show o lidech s velkými sny výjimečnou podívanou.
Nakonec zároveň pobízí k zamyšlení, co ta více než hodinová řachanda vypovídá o nás. Co to s námi je, že nás stále dokola fascinují tyto a podobné postavy celebrit? Proč nenecháme někoho, kdo chtěl prostě jen zpívat, konečně spát? Proč si zkrátka nemůžeme pomoct a jejich osudy pořád převracíme ze všech stran?
Zamyšlení by na malých divadelních scénách bylo až až. Zároveň ale tvůrci nezapomínají, že lidé se v divadle chtějí prostě bavit. A někdy holt platí, že více je… více.

STRUČNĚ:
• Shrnujeme nové, nejen pražské divadelní premiéry na malých scénách.
• Barbora Herz v královéhradeckém Studiu Beseda nastudovala inscenaci Láska.
• V pražském Divadle Na zábradlí měli premiéru Veřejní nepřátelé.
• Absyntovské Workshopy smrti měly premiéru v pražském divadle X10.
• Estráda o mnoha dalších estrádách Mein Gott! se uvádí v pražském Divadle D21.

Odkaz na původní zdroj

Více o představení MEIN GOTT!